Jméno Gustafa Hildebranda jsem poprvé zaznamenal na společném albu s Peterem Bjärgem (ARCANA). Perverzní zvědavost, co za hudbu může dělat výhradně sám někdo, kdo spolupracoval se zakladatelem největšího DEAD CAN DANCE revival bandu, mě následně dohnala právě k poslechu "Heliopause".

A nemůžu říct, že bych byl nějak zvlášť zklamaný. Z pozérského vystrašujícího ambientu jsem už, myslím, slyšel větší zvěrstva, ale i podstatně lepší počiny. Z projektů, jejichž tvůrci mají na internetu vystavené tak strášně mysteriozní fotky (černobílá über alles!) a pindy o temnotě, nekonečnu, osamělosti, nekonečné osamělé temnotě a temné nekonečné osamělosti, je tohle střed. Ten nejstředovatější střed, jaký je možno myslet.

Svoje vize o vesmíru prezentuje Hildebrand na poměrně rozumné stopáži. Skladby samotné při své délce nedostanou přílišnou možnost nudit, což je ne nevýznamné plus, uvážím-li, že též nemají čím nějak výrazněji přilákat posluchačovu pozornost.

Jako podkres fungují tyhle plochy delších klávesových poryvů, neurčité pípání, hlomozy a momenty mluveného slova celkem dobře, ale, a vím že se opakuji, prostě a jednoduše nemají nic, čím navíc by zaujaly. K věrohodnosti představy o krutém chladném a buhvíjakémještě kosmu moc nepřispívá obhroublá produkce, byť je jedním z faktorů, proč nahrávku neodepsat. Právě ta neotesanost dodává jistou průbojnost, tolik potřebnou pro jinak neofezivní vesmírnou hudbu.

Několikrát se mi při poslechu alba vybavil Lustmordův track „Strange Attractor“. Ta skladba je něco jak emzák, který nemá sebemenší problém uškrtit člověka na jeho vlastních střevech. Tohle album je něco jako emzák, kterému při sledování odvážnějšího beast hentai naskakuje ze stydlivosti ruměnec.

A navíc mi, tuším, při poslechu první skladby znenadání v jednom momentě vyjela asociace se Žvejkalem. Ten sampl měl být nejspíš skřípání kovu o kov, ale spíš to připomínalo Žvejkala. Je to dost možná naprostá prkotina, ale člověku to pořádně znejistí výsledné bodování, neb leckteré nechtěně-sranda projekty podobného rázu jsou možná celkově horší, ale takové asociace se jim ve mně vyvolat nepodařilo. Ačkoliv, ten moment zněl docela hrozivě, třeba je celá „Heliopause“ sofistikovaným vhledem do postapokalyptické verze světa Star Wars. A Žvejkalovo naříkaní tudíž může být jakousi meta-narážkou. Ale spíš asi ne.